Důlní revír - Vernířovice a údolí řeky Merty

Přejít na obsah

Hlavní nabídka:

Důlní revír

Cestou železa

Vernířovický rudní revír


Podstatou revíru jsou dva pruhy tzv. páskovaných železných rud, silně prokřemenělých magnetitových rud místy s pyritovým a chalkopyritovým zrudněním. První pruh se táhne od Rudné (sz od Vernířovic) a pokračuje k severovýchodu přes Hutisko až po Františkovu myslivnu. Druhý pruh jej lemuje jižněji.
Původně jde zřejmě o sedimentární nebo hydrotermální rudy předdevonského stáří (vznikly sedimentací na mořském dně jako doprovod bazického vulkanizmu kadomského tektonického cyklu), které byly během variského vrásnění metamorfovány i s okolními horninami (z těch pak metamorfózou vznikly jemné biotitické a dvojslídné ruly a amfibolity, typické právě pro okolí Vernířovic).
Ložiska se nacházejí v okolí obce zejména v biotitických rulách jádra desenské "klenby". Rudní stratigrafický horizont je u Vernířovic víceméně průběžný a je tvořen dvěma polohami rud o mocnosti až 2m, oddělených vzájemně 1-2m mocnou vrstvou ruly. Jde o páskované železné rudy označované jako typ Sydvaranger: v typickém vývoji se v těchto rudách střídají světlé a tmavé pásky, jejichž mocnost zřídka přesahuje 1cm. V současnosti jsou označovány jako rudy typu BiFe. Tmavé pásky jsou tvořeny magnetitem a malým podílem tremolitu, světlé jsou jalovinou (křemen s plagioklasem). Akcesoricky je přítomen amfibol, granát s vysokým podílem spessartinové složky, pyroxen, epidot, chlorit, klinozoisit, titanit, biotit, apatit a další.
V některých partiích železnorudného horizontu mají rudy výrazně vyšší podíl granátu a amfibolu (granát je někde dokonce převládající složkou rudy - takové pak mají spíše charakter manganem bohatého skarnu
- lze je například najít na odvalech v lokalitě Hofberg).
Obsah Fe v rudě se pohybuje kolem 24-45%. Ruda byla velice dobře zpracovatelná.

Páskovaná železná ruda z Vernířovického rudního revíru, v tomto případě z ložiska Rudná hora (rozvezené odvaly v úbočí). Tento vzorek je výjimečný naprostou převahou křemenné jaloviny, která dokonce místy přechází do téměř čiré podoby. Většinou bývá v hlušině mnohem více plagioklasové složky. Drobné černé pásky v hornině jsou tím, oč tu jde vlastně nejvíc: magnetit s vysokým obsahem železa, ruda, která umožnila rozvoj a slávu sobotínských železáren.

Začátek těžby je předpokládán na přelomu 12. A 13. století, první písemná zmínka však pochází až z roku 1457. Tak jako jinde na Jesenicku, i zde později dochází k periodickým snahám o obnovení těžby. O tom svědčí například vytesaný letopočet 1680 nad ústím krátké štoly na v úbočí hřebene Měďného na západním okraji Vernířovic. V tomto konkrétním případě ovšem nešlo o těžbu páskovaných rud, nýbrž železem bohatého pyrrhotinu a pravděpodobně též rud mědi (chalkopyrit) na žíle alpského typu (viz odkaz mineralogie tohoto webu).
Většina pozůstatků, které lze dnes najít roztroušené po okolních lesích pochází z období těžebního boomu z 18-19. Století a souvisí s provozem
vrchnostenských hutí v Sobotíně. Páskované železné rudy v okolí Vernířovic, Sobotína, Šumperka a Rudoltic daly vzniknout významným kleinovským železárnám v Sobotíně, které byly v 19. století velmi důležitou hybnou sílou průmyslu v celém Rakousko-Uhersku. Těžba železa na ložiskách ovšem začala již dříve. Už v dobách Velké Moravy probíhala v okrajových oblastech Jeseníků přípovrchová těžba magnetit-hematitových rud. Lokalizaci těžby pochopitelně již nelze doložit. První ověřitelná těžba rud v oblasti tedy pochází až ze 16. století. Vrcholem je pak boom za plného provozu sobotínských železáren v polovině 19. století. Později nastává útlum vlivem vyčerpání snadněji dostupných poloh ložisek a konkurence velkoprůmyslu na Ostravsku. Pokusy o těžbu na starších dílech a otvírky nových se pak děly ještě během druhé světové války. Těžba však byla brzy ukončena. V 50. letech XX. století pak v oblasti probíhal rozsáhlý geologický průzkum, po kterém zůstaly mnohé dnes asi nejzachovalejší pozůstatky (Švagrovský překop, štola Josef apod).

Vpravo: předpokládaný výškový průběh ložní vrstvy BIF rud (dle Pouby, 1970) na řezu vedeném od ZSZ k VJV z masivu Mravenečníku k Jelenímu hřbetu. Už na první pohled je patrno, že v minulosti byly vytěženy jen nepatrné zlomky objemu železných rud v místech, kde se ložní vrstva blíží k povrchu (vrchol Zadního Hutiska, Kiessgraben, úbočí Jeleního hřbetu u Jelení boudy). Ani v současnosti by se exploatace do větších hloubek samozřejmě nevyplatila.
Vlevo: vzorek rudy s pravidelným střídáním tmavého magnetitu a světlého živce. Rudná hora.

Z celé hornické slávy vernířovického údolí zbylo dnes jen několik málo dochovaných pozůstatků. Jediná stará štola, paradoxně ta nejstarší: ve svahu Měďného, s dodnes čitelným letopočtem 1680. Lze samozřejmě jen odhadovat, kolik štol a podzemních dobývek po těžbě železa z 19. století ještě existuje; mají však vesměs zasuté a prakticky zapomenuté vrchody. Jen velké množství pinek - kuželovitých prohlubní po jámách a příkopů z povrchové těžby - je rozeseto po strmých horských svazích jako vzpomínka na dávný ruch. A pár průzkumných štol z 50. let 20. století, z nichž nejvíc láká malé i velké kluky Švagrovský překop nad Studeným potokem.

A pak je tu ještě malá krupníková kaple Nejsvětější Trojice v sedle na Fellberku nad Maršíkovem, se znakem hornických zkřížených kladiv nad vstupním portálem. Dal ji svým horníkům postavit spolumajitel železáren a celého panství Albert Klein. K větší slávě Boží, své i hornického bratrského cechu na panství Vízmberk.
Hory však ví. Jestlipak jste se někdy ptali, kam asi odcházejí staří havíři po smrti? Stanou se z nich permoníci a v hloubce pod kořeny hor se dál věnují svému dílu.

Pyrrhotinové ložisko Měďný
Š
tola ve svahu Měďného byla založena ve druhé půlce 17.století. Dodnes je na boční stěně vstupního portálu dobře patrný vtesaný letopočet 1680 s nejasně čitelným nápisem pod tímto datem. Podle ne zcela jistých zpráv však byla v 17.století znovu ražena na starém středověkém díle. Může tedy být ještě mnohem starší. Dílo bylo původně vyraženo zhruba do 10m délky, teprve během geologického průzkumu v roce 1957 byla štola prodloužena na celkových 30m. Blízko čelby jsou dvě krátké rozrážky a nedaleko vstupního portálu rozšířená komora (zřejmě na odžilku) a nahoru vyražený komín k povrchu.
Těženým materiálem byl zejména pyrrhotin, pyrit a možná i jejich produkt zvětrávání: limonit. Krom toho se zde nachází drobné zrudnění mědi (chalkopyrit; název kopce Měďný má skutečně své opodstatnění - je to jedno z mála ložisek mědi, která kdy byla na Moravě těžena, přestože zde jen v nepatrném množství) a sfalerit (ruda zinku, někdy doprovázená i stříbrem).

Dílo bylo po roce 2003 zabezpečeno dřevěnou ohradou a výstražnými tabulemi. Vzhledem k tomu, že jde o více než 300 let staré založení v doposud velmi uspokojivém statickém stavu, zasloužilo by si mnohem větší publicitu a udržování. Takto zachovalá stará technická památka hornictví nikde v blízkém okolí neexistuje.

Ložisko Švagrov
Na snímku je vnitřek tzv. Švagrovského překopu, správněji štoly Václav. Byla vyražena během geologického průzkumu v 50. létech 20. století z úpatí severního úbočí Jestřábího vrchu a prošla jeho souvrstvími prakticky až pod úroveň vrcholu. Štola je asi 300 m dlouhá, má několik rozrážek a nadržuje se v ní poměrně velké množství nevyužité vody. Nebyla tu vyvzmáhána náhodně. Severním svahem Jestřábího vrchu a Homole prochází jedna ze dvou hlavních větví BiFe zrudnění a ve stráních nad dnešní štolou jsou velmi rozsáhlé pozůstatky po těžbě: od Rudných strání nad Sedmidvory se pás pinek a odvalů táhne celým svahem až k sedlu Branka (nad ním pak navazuje další poddolované pásmo v jv. svahu Homole - viz mapka nahoře). V lokalitě se nacházejí pozůstatky dalších dvou průzkumných děl: štol Jaromír a Zdeněk.

Vlevo:
pinky pod Špičákem

Vlevo: Ložisko Kosaře (Misečný potok-dolní tok)

Ložisko Homole (Zadní Hutisko)
Tato poměrně významná těžební lokalita, nazývaná Hintere Hüttellehne, Zadní Hutisko, je situovaná v jihozápadním svahu Homole (1210m), jen pár set metrů od vrcholu. Dodnes se zde nacházejí četné terénní stopy po těžbě: zasucené štoly a šachtice i štoly dosud existující, leč nedávno zamřížované. Zpod některých objektů vyrážejí svahem vodní prameny, které pak stékají úbočím Homole přes dvě vrstevnicové lesní cesty až do Merty. Směrem k sedlu Branka vede od důlního pole úvozová rýha - tzv. Oslí stezka, po níž byla ruda dopravována na Branku a odtud již po normální cestě k železárnám. Zda v sedle stávala skutečně pražírna rudy, jak se občas praví v legendách, je otázka.
Zbytky z odvalů dokumentují rudu s dobře vyvinutou páskovou texturou. Zimák a Fojt (2002) uvádějí z odkryvu dobývky mocnost rudní vrstvy až 1,2m a také až 10cm silnou vrstvu pyritu.

Ložisko pod Čertovou stěnou (Břidličná)
Ložisko se nachází asi 1km SZ od vrcholu Břidličné hory (1358m), v nadmořské výšce okolo 900 až 950m. Pozůstatky po pokusném dolování lze nalézt po obou stranách vrstevnicové lesní cesty od Klepáčova k Jelení boudě a Zadnímu Hutisku. Terénní relikty pod zmíněnou cestou přímo prochází žlutá turistická stezka od Kosařů k Čertově stěně a Jelení studánce: jsou asi 100m nad přemostěním potůčku. Dnes jsou patrné jen náznaky teras odvalů. Další, horní část důlních polí, je pár desítek metrů vlevo od žluté stezky, už nad lesní cestou. Je tu několik hald s úlomky páskovaných rud.

Ložisko Jelení hřbet a Kiessgraben
Jde o dvě důlní lokality v protilehlých svazích Májového potoka. Ložisko Jelení hřbet (nebo také U Jelení boudy) se nachází v SV úbočí Jeleního hřbetu, asi 1,5km od vrcholové kóty, v nadmořské výšce mezi 950 a 1050 metry. Zbytky po těžbě (zasucené ústí štoly a haldy) lze nalézt v nižší z udaných poloh, východně od Jelení boudy. Těženy byly páskované křemen-magnetitové rudy s častým chloritem, albitem a kalcitem.
Ložisko Kiessgraben (překládané jako Kyzový důl, jde nicméně buď o tradiční překlep nebo o zmatení pojmů; Kiess znamená děsný, strašidelný, oproti tomu kyz by se německy psal pouze s jediným -s. Buď tedy Strašidelný důl, nebo Kyzový důl. Obojí je možné a věrohodné. Existovala i varianta Kiesskessel, Strašidelný kotel) je situován cca 500m jižně od Františkovy myslivny. Z ložiska jsou známa díla, pronikající až 1,8m mocné vrstvy páskovaných rud s kalcitovými čočkami, pyritem a chloritem. V nadloží BIF rud byla objevena poloha až půl metru mocného zrudnění pyritu v amfibol-chloritické břidlici.
Na obrázku fotografovaném z tzv. Vyhlídky  nad Zadním Hutiskem je vidět celé údolí Májového potoka s Velkým Májem v pozadí (vpravo Jelení hřbet). Vlevo ve svahu údolí je asi ve dvou třetinách výšky snímku lokalita Kiessgraben, vpravo pak
ložisko Jelení hřbet

Ložisko Rudná hora - vrchol
Je západním okrajem známých přípovrchových výskytů páskovaných železných rud. Nachází se řádově deítky až několik málo ste metrů od vrcholku Rudné hory, a to směrem k jihu a západu od vrcholového skaliska. Pozůstatky po dolování nejsou příliš výrazné, jen několik prohlubní a odvaly hlušiny, v nich lze ovšem nalézt pěkné vzorky pravidelně páskovaných rud. Střídají se v nich několik cm široké pruhy křemene s pásky magnetitu s amfibolem.

Ložiska granátem bohatých železných rud, které se spíše než klasickým páskovaným rudám podobají tzv. skarnům, lze v malé míře nalézt souběžně na některých ze zmínějých lokalit, nicméně jejich objem je v porovnání s BIF nepodstatný. Na rudním revíru Vernířovice nicméně existují přinejmenším dvě lokality, v nichž lze skarn definovat jako převládající materiál. První z nich je místo, označované na starých mapách jménem Hofberg. Jde o levobřežní svah nad Medvědím potokem v jižním úpatí masivu Rudné hory. Nebyly zde nalezeny přímo pozůstatky těžby, nicméně v suťových hromadách (odvalech?) Hofbergu jsou granátické rudy obsaženy. Další lokalitou jsou nálezy asi 300m východně od Misečné chaty v úbočí Břidličné hory (Zimák a Novotný, 2009). Opět zde nejsou pozůstatky po těžbě.

 
Návrat na obsah | Návrat do hlavní nabídky